Autor a jeho vztah k Saishu Heiki Kanojo

Když japonský komixový kreslíř Shin Takahashi, narozený 8. září 1967 ve městě Shibetsu (ostrov Hokkaidó), začínal kreslit Saishu Heiki Kanojo1, už měl za sebou šestiletou kreslířskou zkušenost s komixem Ii Hito2. To byl svého času velmi úspěšný komix na pokračování, který se v závěru rozrostl až na 26 svazků. Zpětně ovšem Takahashi hodnotil svou práci spíše skepticky. Bera v úvahu čas, který jí obětoval, se necítil být výsledkem plně uspokojen a začal tehdy uvažovat o vytvoření podstatně kratšího komixu, kterým by se čtenářům představil v úplně novém světle. Nejpodstatnější impuls k vytvoření Saishu Heiki Kanojo byl ale doslova dílem náhody3 a jednoznačně předznamenal autorův vysoce intimní přístup k celé práci4. V některých emočně vypjatých částech dosahovalo dokonce psychické sjednocení Takahashiho se svými postavami v Saikanu takové intenzity, že i přes realitu, která jej všude dostihovala, se cítil během tvorby být „utopen“ v trápení a těžkostech spolu se svými hrdiny – dokonce trpíval depresemi. V takových chvílích si – jak sám říká – „nebyl jist, jestli pocity svých vymyšlených postav skutečně vymýšlí, nebo je jen jejich automatickým zapisovatelem“5. Míra jeho vcítění se pak nutně odrazila i na rozsahu díla, které přes všechny Takahashiho původní cíle nakonec dosáhlo třinácti svazků a spolu s mangou Ii Hito se stalo vůbec nejznámější dvojicí děl z jeho tvorby.

Obecné vyhranění komixu Saikano

1 – Žánrové předpoklady a očekávání

Pokud mám mluvit o žánrovém vymezení Saishu Heiki Kanojo, je nutné nejprve uvést, že se jedná o mangu, tj. typický japonský styl přístupu ke komixu, jehož charakter lze sledovat jak ve výrazné stylizaci kresebné zkratky a narativních či popisných prvků z pozice autora, tak očekávání vžitého přístupu k tématu z hlediska čtenářova. Manga je v současném Japonsku čtenářsky velmi oblíbená a zvlášť v mladší generaci dokonce tak rozšířená, že postupně začíná vytlačovat klasickou knižní formu.

Dá se předpokládat, že tento jev je podmíněn i samotnou podstatou japonštiny: kromě dvou jednoduchých slabičných abeced (kan6) se totiž základně vzdělaný Japonec musí naučit přibližně 2 000 složitějších znaků (kanji7), překladové slovníky jich obsahují pět až sedm tisíc, ale v celém jazyce (včetně oborových specializací) jich existuje dokonce více než 12 000. Pokud jsou v manze např. typické popisné pasáže (ze srovnatelně obsáhlé knihy) nahrazeny vizuálními vjemy, pochopitelně se tím zúží slovní (resp. znaková) zásoba, nutná k porozumění celému sdělení. Komixová forma se tak stává i jazykově přístupnější širší veřejnosti.

Díky široké oblibě mangy se postupně z jejího celku vydělilo několik žánrů, které většinou korespondují s novodobou poptávkou čtenářů po specifických tématech četby. Z těch, o kterých bude dále řeč, jmenujme například rabukome8, (maho) shojo9, mecha10, hentai11, ecchi12 nebo seinen13. Nezřídka se stává, že ty nejoblíbenější z nich jsou již tak úzce námětově specializovány, že děj působí při pročtení více titulů téměř jako komedie dell’arte. Tento přístup k tvorbě se postupně stal pokud ne převažujícím, tak alespoň nejznámějším v širokém povědomí společnosti, což lidem umožnilo mangu, jakožto umělecké vyjádření, zaškatulkovat a odsunout ve svém povědomí na druhou nebo ještě nižší uměleckou příčku s tím, že jde o „vysloveně konzumní projev výdělečné pakultury bez výraznější autorské invence“ a čtenáři klasických děl v podstatě nemá jakou novou myšlenku nabídnout.
Jak se ale níže pokusím obhájit, Saikano z tohoto hlediska patří v japonském komixu mezi světlé výjimky potvrzující pravidlo.

2 - Saikano z japonské a evropské kulturní perspektivy

Aby bylo možné co nejpřesněji vymezit žánry, které se v manze Saikano objevují, je nutné nějakým způsobem překlenout kulturní hranici Japonska a Čech – pokusit se vnímání obou stran nějak propojit.
Takto uvedený proces obyčejného vnímání může dost možná znít násilně nebo až příliš analyticky. Při samotném čtení komixu vyplývá ale do značné míry přirozeně a žádnou zvláštní analýzu nevyžaduje. I v této práci bych chtěla vycházet převážně z vlastní čtenářské zkušenosti a ne tolik z myšlenkových konstruktů obou kultur. Aby to bylo možné, neobejdu se bez prokládání textu základní dějovou osou příběhu:

V Sapporu, malém japonském městě na ostrově Hokkaidó, spolu v jedné třídě studují střední školu Shuji ([Šjúdži], hlavní mužská postava a zároveň vypravěč) a Chise ([Čise], hlavní ženská postava). Shuji je vynikající student sportovního založení, ale v mezilidské komunikaci nepatří právě k citlivým povahám a vystupuje v podstatě jako nerudný samotář. Chise je pohledná a citlivá drobná dívka, často v mnoha věcech chybuje, je nešikovná a neustále se za všechno omlouvá. Pro svou submisivitu stojí v kolektivu také stranou. Příběh začíná ve chvíli, kdy dívky ve třídě přemluví Chise ke zkoušce odvahy: zeptat se Shujiho, jestli by s ní nechtěl chodit. Předpokládá se, že Shuji návrh odmítne – nemá jediný zřejmý důvod na nabídku přistoupit. Ale když dojde na onu „zkoušku odvahy“, Shuji souhlasí. Tím se rozbíhá de facto náhodný a naprosto neperspektivní vztah, nicméně první milostná zkušenost v životě obou studentů.

V momentě, kdy jsem se po první kapitole pročetla v Saikanu k téhle situaci, jsem začala vážně přemýšlet o tom, jestli by nebylo lepší zavřít internetový prohlížeč a jít dělat něco užitečnějšího. Mohla za to moje čtenářská zkušenost s rabukome mangou (např. Love Hina, Mahou Sensei Negima, Oh! My Goddess). Rabukome by podle výše uvedené specifikace nemusela být nijak výjimečně úzkým žánrem, ale bohužel (snad kvůli čtenářské poptávce) poměrně často bývá. Setkáváme se např. s takovýmto schématem příběhu:

dějiště: škola nebo jiná podobná instituce
hlavní postavy: vzhledově nebo/a společensky idealizovaná dívka a nešikovný, asociální mladík se spoustou nedostatků, který se snaží získat (z jakéhokoli důvodu) její přízeň (a vice versa)
průběh: srovnatelný se sitcomem – více či méně násilný výčet případů, ve kterých je možné vytvořit trapnou nebo směšnou situaci, kterou lze pobavit čtenáře ; zpravidla jako celek nesměřující k žádnému rozuzlení nebo ani k výraznějšímu vývoji děje

Ale zpět k Saikanu. Fakt, že po první kapitole jsem se začala obávat klasického rabukome, asi není nikterak překvapivý. Otisk, který ve mně takový postoj v tu chvíli zanechal, byl ovšem pro četbu Saikana poměrně důležitý: snížila jsem totiž svá očekávání na minimum. Dalo by se říci, že jsem dávala Takahashimu poslední šanci na moje zaujetí. Takové rozpoložení je, jak se ukázalo, pro vnímání vývoje příběhu jedno z nejpříznivějších, protože následující zápletka, mě mohla zaskočit nepřipravenou:

Ve světě v té době vypuká válka, ale obyvatel maličkého Sappora se zatím nedotýká jinak než údaji, uváděnými v médiích, kterým nikdo nepřikládá velkou váhu – až do dne, kdy je na Sapporo veden nálet, při kterém Shuji zahlédne Chisino tělo ve chvíli, kdy je částečně tvořeno zbraní. Následně se ukáže, že Chise je dokonce hlavní japonskou zbraní v této válce (pro veřejnost to zůstane přísně tajnou informací, dozví se to jen vypravěč – tedy Shuji a s ním čtenář) a že změny jejího těla (instalace mechanických součástí, které za běžných okolností nejsou viditelné, ale v případě potřeby přetvoří Chise ve zbraň) jsou nevratné.

V momentě zjištění povahy změn Chisina těla u mě došlo k hlavnímu rozkolu v japonském a evropském vnímání komixu. Původní dějová linie rabukome se totiž nevytratila, ale stala se lidskou tváří daleko většího a chladnokrevnějšího námětového celku – totiž námětu sci-fi či katastrofického (válečný konflikt se totiž dále stupňuje a na konci dochází ke zničení celého světa), který ale naopak spadá píše pod evropskou klasifikaci.

Připadá mi téměř nevyhnutelné tyto dva pohledy spojit. Když jsem se zpětně pokoušela o co nejpřesnější klasifikaci celého komixu v japonském spektru žánrů, výsledná kombinace vypadala asi takto: mecha + maho shojo + rabukome + ecchi + seinen manga, zatímco čistě v evropském duchu pak bylo nutné spojit katastrofický, sci-fi a dramatický námět s romantickými, erotickými a komediálními prvky, a výsledek by tedy nevypadal o mnoho rozumněji než v japonském případě. Co je ale zásadní: ani jeden z nich by nevystihoval uspokojivě celkovou povahu komixu.
Nakonec jsem na stručné a výmluvné pojmenování musela rezignovat i já a přiklonila bych se nejspíš ke katastrofické vědeckofantastické seinen manze s prvky rabukome. Není to příliš elegantní zařazení, ale alespoň podchycuje nejvraznější rysy příběhu Saishu Heiki Kanojo celistvě.

Tematický a motivický obraz Saikana

Výše zmíněná témata či žánry sice možná dostatečně popisují povahu základní dějové osy, ale vzhledem k tomu, že komix jako celek je výrazně subjektivně laděn (krom výše popsaného autorova silného vztahu k němu také viz výrazové prostředky níže), je snad možné očekávat, že těžiště sdělení celého díla bude oproti této dějové ose do jisté míry vychýlené. Děje se tak v největší míře díky konfrontaci témat citu a síly (v tom nejširším slova smyslu) a postupném převracení běžných životních hodnot v závislosti na vrcholícím celosvětovém válečném konfliktu nebo na osudech konkrétních postav. Témata a motivy jsou v rozsáhlém Saishu Heiki Kanojo velmi zajímavou a plodnou problematikou, ale protože bych nerada uváděla jen jejich bezcenný výčet a zároveň nemám prostor se podrobněji rozepsat o všech podstatnějších z nich, budu se v níže popsaných bodech zabývat jen dvěma z jejich nejvýraznějších zástupců.

1 - Slabost a síla

Velký vnitřní konflikt nechává Takahashi zažívat malou Chise, která v běžném životě patří k psychicky i fyzicky slabším dívkám (její životní sen je „stát se silnější“), ale v armádě se stává tou nejničivější zbraní, schopnou ovlivnit i potenciální zničení světa.
Je zajímavé, že primární slabost její vůle a samostatnosti – její ovlivnitelnost – jí zpočátku umožňuje stát se silnější tím, že se necítí být osobně zodpovědná za rozkazy svých velitelů, a má za to, že jen koná to nejlepší, co může: brání svou zemi a své blízké, protože k tomu účelu upravují její tělo. Tím vlastně odsouvá otázku svědomí mimo sebe a nachází způsob, jak spojit sféru citu v běžném životě a bezcitnosti v armádě, aniž by v ní samé docházelo k hodnotovým střetům, výčitkám a nejistotě z nich plynoucí. V téhle části komixu působí trochu jako tajná superhrdinka dvojí striktně oddělené tváře – místy se jeví v podobném světle jako marvelovští superhrdinové z Fantastic Four, Spiderman aj. – s tím rozdílem, že v Saishu Heiki Kanojo je patrná snaha klást důraz výhradně na osobní stránku Chisina života. Zmínky o existenci války a armády jsou velmi upozaděné a působí v kontextu spíše jako omyly nebo přehmaty. I tím, že Chise nikdy není přímo zobrazena jako útočící zbraň, je podtržena oddělenost vnímání jejího světa zbraní a lidskosti a zvýšen důraz, kladený na citovou stránku příběhu. (Tento fakt je rovněž ovlivněn postavou vypravěče, tedy Shujim, kterého se Chise právě od války snaží co možná oddělovat.)
Časem se ovšem zmíněné omyly v upozorňování na svou přísně tajnou příslušnost k armádě objevují čím dál častěji. Válka vrcholí, tělo Chise podstupuje další technické změny, a stává se tedy čím dál silnější zbraní. Chise píše Shujimu tehdy nadějeplné: „Já rostu. Budu o moc moc silnější,“. Čím je však zbraň silnější, tím méně lidského v Chise zbývá. O co krizová situace jako taková posílí silný citový vztah mezi ní a Shujim, o to víc do něj negativně vstoupí v podobě ničivé a ve vypjatých okamžicích špatně kontrolovatelné zbraně. A zrovna tak, jako zbraň proniká do citového života, tak i citlivost a lidskost začíná destruktivně ovlivňovat vnímání války. Chise si začíná promítat válku do osobních osudů jedinců, což nutně vede k pocitu nejhlubší osobní viny, studu a selhání. Tato fakta si sama začíná uvědomovat až velmi pozdě, kdy zbraň tvoří větší část jejího těla a nelze vždy udržet celý systém pod kontrolou. Objevují se obavy z definitivní ztráty lidství.
V dobrých úmyslech nabytá síla a moc začínají být dokonale kontraproduktivní a zapřičiňují celkovou slabost a křehkost všeho, s čím se setkají.

Tato celková nestabilita situace otevírá velký prostor k úvahám o dalších tématech (uveďme například otázku oprávněnosti milosrdné lži, vymezení funkčního a teoretického ideálu různých jevů, nebo význam médií v krizové situaci, ke kterému se autor vyjadřuje). Jimi se z důvodu rozsahu práce podrobněji zabývat nebudu, ačkoli by si bližší pozornost jistě zasloužila.

2 – Tělesnost

Seinen manga už z titulu předpokládá, že pro čtenáře nebude otevřeně zobrazovaný sex sám o sobě ničím šokujícím nebo novým, a díky tomu si také Takahashi mohl dovolit promluvit k problematice lidské tělesnosti tak svérázně, jak to udělal. V Saishu Heiki Kanojo se objevuje několik málo erotických scén a všechny vzájemně spojuje vypjatost okamžiku, ze kterého vzešly nebo ve kterém se odehrály. Abych mohla pokračovat, bude třeba několik z nich v základních rysech uvést:

Již na začátku komixu je pootevřena tělesná otázka v otřelé ale oblíbené situaci neznalosti partnerského života. Z pohledu čtenáře, který má tyto zkušenosti už pravděpodobně za sebou, se jeví diskuze spolužáků: „Je to tvoje holka? Já nevím, tak by ses s ní měl asi vyspat,“ nebo „Jsme jenom spolužáci, takže bychom tohle dělat neměli,“ jako úsměvný a oddychový prvek, podobně jako i stud Chise kvůli nedokonalostem vlastního těla. Pro samotné postavy jde ale o traumatizující zkušenost, se kterou se vyrovnávají podstatnou část celého příběhu.

Úmyslně jsem začala odlehčujícím příkladem – jedná se právě o jeden z milých a zlidšťujících prvků rabukome, o kterých jsem mluvila výše. Zmínila jsem jej na začátku, protože by nebylo těžké jej opominout mezi následujícími vypjatějšími, ale také okamžitějšími situacemi. Síla tohoto momentu totiž nespočívá v jeho závažnosti, ale spíše ve stálosti, se kterou se vine dějem a připomíná na každém kroku lidskou tvář a „obyčejnost“ hlavních hrdinů. Bývá v kontextu velmi kontrastní.
Okamžiky nevěry – i tak by bylo možné nazvat druhý typ situace, o kterém chci mluvit, ačkoli možná nejde o nevěru v pravém slova smyslu:

První příhoda vyplyne ze Shujiho návštěvy své umírající spolužačky Akemi, která se mu na smrtelné posteli vyzná z lásky a z toho, že mu „chtěla dát své tělo, ale už to není pro všechna zranění možné“. Shuji ji přesto na místě svlékne, v posledních vteřinách jejího života zlíbá její zohyzděné tělo a nepřestává opakovat, jak je krásné. Dívka mu umírá v náručí.

Další dvě ecchi scény jsou si velmi blízké. Odehrají se v době, kdy je Chise v plném nasazení ve válce, naprosto oddělená od Shujiho, v době, kdy se rozešli z důvodů, že „vztah se superzbraní není možný a navíc jsme jenom spolužáci“. Shodou okolností se kvůli válce rozdělil i jiný o něco starší pár. Muž, nasazený v armádě, poznává Chise, jeho žena se mezitím setkává se Shujim. Obě setkání vznikají náhodně a obě vyústí v intimní doteky, způsobené výlučně nahromaděnou touhou po milované osobě, tělesnou podobností a svěřením se někomu s podobnou životní situací. (O všech těchto událostech se dále mlčí a žádná z nich se ani v náznaku neopakuje.)

Otázky nevěrnosti nechme stranou a povšimněme si významu rolí, které se v těchto situacích objevují a vzájemně se konfrontují (role oficiálního spolužáka, oficiální zbraně, nebo oficiální (ne)zadanosti). Zajímavé je, že pokud dojde k hodnocení situace, pak role, které jsou méně podmíněné citem a více institucí nebo konvenčností, jsou pokládány za ty správnější a tedy ty, které by měly mít při rozhodování o vážných záležitostech větší váhu. Cit je v hierarchii hodnot postaven nejníže, ačkoli v situaci celosvětové války je nasnadě, že půjde o oblast největšího osobního vypětí. Autor zde ale ponechává jedno východisko: tělesnost – jakožto očividnou vnější demonstraci závažnosti citu. Pokud se vrátíme k výše zmíněné otázce traumatičnosti tělesného kontaktu mezi Shujim a Chise, dostaneme se k dalšímu příznačnému paradoxu Saikana: Jediné obecně přijatelné východisko je hlavním hrdinům znemožněné osobním selháním v této oblasti.

Jakkoli se tento rozpor jeví ve velké části mangy problematicky, vztah mezi Shujim a Chise se i vlivem okolností časem velmi stmelí, dostane se dokonce do fáze, kdy spolu žijí a až na to, že Chise přežívá jen díky lékům (jinak by její organismus nevydržel tolik mechanických změn) můžeme říci, že jsou šťastní.

Nejvyhrocenější setkání s tělesností se odehraje ve chvíli, kdy je Chise definitivně přeoperována ve zbraň (zachová si vnější lidskou podobu, útržkovité vzpomínky, vědomosti a rozum, ale postrádá jakýkoli cit – duševní i tělesný – rozumově si jeho absenci uvědomuje, ale nedokáže na tom ani přes veškerou snahu nic změnit) a po dlouhé době se s ní opět setkává Shuji. Okolnosti nechme stranou, postačí uvést, že spolu mají poprvé sex – a to dost bizarní, nehledě na to, že ona je k němu svolná jen proto, že „skutečná Chise by si přála mít se Shujim děti“: Nejprve jí upadne ruka, ze které čouhají elektronické součástky (protože „se nesoustředila a příliš se uvolnily vazby mezi atomy“), když se Shuji dotýká jejího těla, nechápe smysl jeho dotyků a před samotným stykem je ze situace natolik zmatená, že Shujimu pokládá otázku, zda „smí Chise zabít Shujiho?“.

Protichůdný zlom nastane ve chvíli, kdy ke styku skutečně dojde a Chise ho z blíže nevysvětlených důvodů ucítí. Od tohoto okamžiku se i v dalších ohledech změní její citovost. Krom toho, že se objeví tělesná touha, si začne rozpomínat na mnoho zážitků a dokonce Shujimu (zřejmě kvůli empatii a pocitu viny) zamlčí, že za dva nebo tři dny „tahle planeta skončí“.

Třebaže jde o vypjatou situaci a čtenář si je nepochybně vědom sci-fi podstaty díla, tento moment se jej z hlediska kontextu pojetí tělesnosti a citovosti nutně dotkne. Pokud má totiž tělesnost v předchozích situacích možnost pronikat do hodnotového systému společnosti a nabourávat jej, pak je jí v samém vrcholu příběhu připsána dokonce přímá schopnost cit způsobovat, oživovat či znovuzrodit.

Je ale nutné pohlížet na tuto oblast také z kulturního kontextu Japonska, ve kterém je obecně sexualita velkým problémem v obou extrémech14. Je nasnadě, že Shin Takahashi není jediným autorem mangy, který do svých děl zapojuje erotické prvky. Bylo by spíše výjimkou, kdyby se naopak objevila manga bez nich. Pokud už ale dochází v jiných dílech k přímému zobrazení animovaného sexu, tak se v drtivé většině (pokud nejde o hentai) pohybuje v měřítkách, které jsou pro např. obyvatele Evropy vesměs přijatelná. Takahashiho pojetí tělesnosti tento rámec výrazně překračuje a nehledě na kulturní zázemí svého čtenáře šokuje.
Názor, který tím Takahashi nabízí svému čtenáři, se zdá být jasný: „Sexualita je důležitá. Mít dítě je vysoká hodnota.“ Takahashi nevypráví jen příběh Shujiho a Chise, ale při jisté míře nadsázky vlastně skrze Chise zobrazuje mechanizující se společnost současného Japonska, kritizuje nezodpovědný přístup k vlastnímu národu (tělu) a upozorňuje na nutné změny v hodnotovém žebříčku široké společnosti, které jsou možná sice v rozporu s Japonskými tradicemi, ale na druhou stranu nenegují přirozenost a jsou přímo zodpovědné za přežití lidské populace.

Výrazové prvky

1 – Příběhové prostředky

Přirozeným ale zásadním prostředkem utváření vztahu mezi komixem a jeho čtenářem je volba vypravěče a využití širokého spektra možností, které k posílení kontinuity příběhu tato role nabízí. Autor se vysloveně snaží, aby čtenářům předložil co nejpřímější zkušenost s prožitky postav. Příběh zapisuje prismatem pohledu Shujiho tak detailně, že se nebrání ani celým stranám statických obrazů, doprovázených jen myšlenkami15, nebo obrazové i textové retrospekci při vzpomínkách. (V tomto případě používá přechody v rámci jediného panelu, rozděleného na popředí a pozadí16 – čímž mimo jiné dokazuje možnost překročení McCloudova výčtu panelových přechodů a možná i nutnost rozšíření nebo přepracování jeho konceptu.) Spolu se Shujim taky čtenář pročítá a připomíná si doslovně stejné části výměnného deníčku Chise.

Nenápadně ale v celkovém měřítku velmi výrazně ovlivňuje atmosféru příběhu nedořečenost nebo nejasnost některých částí.
Jak už jsem naznačovala výše, jde například o to, že Chise nikdy není zobrazována jako útočící zbraň, nanejvýš jako dívka s částí těla přeměněnou v kovové součásti zbraně, ale nikdy při útoku, čímž je krom oddělení prostoru války a osobní sféry zdůrazněna Chisina lidskost, křehkost a citovost.
Nejasné momenty přicházejí na základě nedořečenosti také ve chvíli, kdy je příběh najednou přerušen snem nebo intermezzem. Čtenáře tyto vstupy zároveň matou a zároveň mu nabízejí větší část prožívané reality postav, jakkoli je útržkovitá a nejasná. (I hrdinům samým ovšem občas realita a sen splývají, takže můžeme říci, že i tím je de facto navýšena autenticita příběhu.)
Třetí zamlčená maličkost, které bych si bez upozornění v doslovu autora možná pro její samozřejmost ani nevšimla, je absence příjmení hlavních postav. Velká část tvůrců mangy si z principu zakládá na detailním propracování charakterů postav (včetně celých jmen), ale Shin Takahashi se přiklonil k jejich poloanonymitě. Měl k tomu hned dva důvody: za prvé postavy implicitně působí jako naši blízcí nebo známí, protože v důvěrném kontaktu užívání příjmení většinou odpadává, a za druhé tím opět napomáhá ztotožnění (nebo sjednocení (ve smyslu, v jakém jej vymezuje S. McCloud)) čtenářů – nositelů takových jmen – s hlavními postavami. (Jmenovce ale najdou Shuji a Chise samozřejmě spíše v Japonsku než v Čechách…)

2 – Vizuální prostředky

Už proto, že jde o mangu, můžeme předpokládat výraznou kresebnou zkratku17. V Takahashiho případě tato zkratka ovšem dosahuje až k hranici skicovitosti a z počátku na mě jako na kreslířku působila dost rušivě svou zdánlivou netechničností. Až časem jsem dovedla autorův rukopis akceptovat a přiznat, že ač se zdají být výjevy jen „nahrubo nahozené“, je podle neomylných a plnovýznamových tahů patrné, že jde o zkušeného kreslíře a zjednodušenost výjevů může mít dokonce jasnou a velmi podstatnou funkci – může totiž vyvolávat pocit rychlosti, příběhovosti nebo útržkovitosti. Silně tím připomíná vizuálně nepřesné vzpomínky, čímž vlastně nepřímo posiluje implicitní subjektivní sjednocení s vypravěčem.
Tentýž typ sjednocení, umocňující možnost ztotožnění se, probíhá pak na základě kresebné zkratky vlastně i v případě zobrazení tváří samotných postav.

Díky autorovým (či vypravěčovým) explicitním vstupům do příběhu se čtenář dostává do přímého kontaktu s dějem.
Jde například o nevyužité, bílé strany, opatřené např. komentáři: „Na této straně nic není.“ „Na této také ne. Co to může znamenat…?“, následované zásadním momentem apod..
Podobně působí i citace na koncích nebo začátcích kapitol18 – prosté opakování vět, které byly v příběhu řečeny, ale postavením vedle sebe nabývají silnějšího nebo zcela nového významu.
V neposlední řadě bych sem zařadila i doslovný přepis částí deníčku Chise, který se tak ke čtenářům nedostává jen zprostředkovaně skrz úvahy Shujiho, ale přímo tak, jak byl napsán – se stejnými nejasnostmi a význačnostmi.

Závěr

Saishu Heiki Kanojo patří k nejvýraznějším komixům, které jsem četla, a jak čtenářsky, tak interpretačně nabízí rozhodně mnoho cest k chápání a charakteristice. Ať už ale budou čtenářské interpretace jakékoli, pravděpodobně se budou shodovat ve vjemu velmi silné emocionality. Saikano může být v určitém životním období silným osobním zážitkem, třebaže se o pár let později možná stane něčím, co pro svou fantasknost nebo naivitu nebude muset být tentýž čtenář schopen akceptovat. Autor takovou možnost komentuje v doslovu výzvou: „Když přijde tato chvíle, dejte, prosím, tuto knihu někomu dalšímu.“, čímž zvýrazňuje své pojetí příběhu jako předavatele osobní zkušenosti a přiznává takovému typu textu i jeho možné slabiny.
Zpětně se mi, vzhledem k předpokládanému rozsahu zápočtové práce, jeví tematicky i prostorově rozsáhlé Saikano jako trochu nešťastně zvolené téma, ale na druhou stranu věřím, že vzniknuvší práce o jeho povaze v základních rysech něco vypovídá a v lepším případě možná může do nějaké míry sloužit i jako podnět k širšímu zájmu o japonský komix obecně.

__________________________

Poznámky

1 Zkrácené také Saikano. V českém překladu Moje Dívka Superzbraň. V Japonsku vycházel v letech 2000 – 2001.
2 V českém překladu Dobrý člověk. V Japonsku vycházel v letech 1993 – 1999.
3 Autor líčí, jak si za jízdy veřejnou dopravou všimnul dvou zcela nesouvisejících reklam, na nichž stálo „saishuheiki“ a „kanojo“ a dodává: „Takový nesmysl, říkal jsem si, kdyby moje přítelkyně byla superzbraň. Byl jsem na to téma tak nepřipravený, že se mi hlavou začaly honit různé pošetilé nápady. Například jsem nechal tuto roli hrát moji ženu, představoval jsem si nás před naší svatbou, kdy jsme byli ještě o kousek bláznivější než teď! Nebo mě samotného, předtím, než jsem poznal moji ženu… Ještě bláznivější! Nebo nás oba v té snad jediné fázi života, kdy k životu stačí láska a lehkoatletický klub! Než jsem tou tramvají dojel tam, kam jsem chtěl, měl jsem už v hlavě obrys celého příběhu.“ – Citováno z doslovu k Saikanu, uveřejněného na http://saikano.wojtee.org/stranky/doslov.html .
4 Shin Takahashi o době vytváření díla doslova říká: „Na jednu stranu to byly dny, kdy jsem se s radostí znovu vrátil do pošetilých časů, které jsem nechal daleko za sebou, na druhou stranu to byly i dny, které pro mě jako pro autora byly úplně novým zážitkem. Byl to pocit, jako by moje každodenní pocity byly svázány s pocity mých postav, pokud s nimi nebyly přímo synchronní.“ – Citováno z doslovu.
5 Citováno z doslovu.
6 Hiragany a katakany. Jedním slovem lze každou z obou těchto základních znakových sad označit jako „kana“.
7 Znaky kanji [kandži] japonština přejímá z čínštiny. Jsou to složitější symboly, které nesou komplexnější význam než jednotlivé znaky kany. Jeden znak kanji může být například nositelem sémantického jádra pro několik slov, z podobného prostředí nebo s podobnými vlastnostmi.
8 Manga s romanticko-humorným obsahem.
9 Shojo (česky „dívka“) je jakákoli manga pro dospívající dívky. Maho shojo (česky „magická dívka“) je pak vyhraněný typ příběhu, kde se v hlavní roli objevuje dívka s nadpřirozenými schopnostmi. Cílová skupina čtenářů zůstává tatáž.
10 Manga, ve které se jako podstatný prvek objevují gigantičtí roboti.
11 Manga otevřeně zobrazující sex, většinou prvoplánově určená k navození sexuálního vzrušení. Dalo by se říci „komixová pornografie“. I krajně obscénní náměty jsou v hentai něčím zcela běžným.
12 Odvozeno z japonské výslovnosti písmena „H“, počátku slova „hentai“. V ecchi není sex ústředním zobrazovaným prvkem, často bývá pouze naznačován, objevují se narážky na něj, nebo zkrátka netvoří ústřední bod děje, jako hentai. Vcelku dobře tuto kategorii popisuje slovo „erotika“.
13 Námětem nevyhraněná manga, orientující se na dospělé čtenáře.
14 Projevovat na veřejnosti cit k někomu je v Japonsku prakticky nemyslitelné, pokud se nesmíříte s pohoršenými pohledy všech okolo vás. Podle studie univerzity Nihon z roku 2007 dokonce asi jeden pár ze čtyř vůbec neprovozuje pohlavní styk – například kvůli pracovním nebo životním podmínkám. Na druhou stranu je obecně známo, že v Japonsku výrazně vzkvétá sexuální průmysl. Už vyčleněný samostatný žánr ecchi nebo hentai o tom něco vypovídá, ani nemluvě o vývoji sexuálních robotů atd..
15 např.: http://saikano.wojtee.org/manga/part7/chp9_2/Page19.html
16 např.: http://saikano.wojtee.org/manga/part6/chp8_14/Page.html
17 např.: http://saikano.wojtee.org/manga/part1/CHP32/Page9.html
18 např.: http://saikano.wojtee.org/manga/part6/chp8_17/Page23.html

Použitá literatura a zdroje

Bulenová, K. : Sex po japonsku (1. díl): Jsou Japonci jiní? (reportážní článek) http://media.novinky.cz/archiv/Index/Styl/7100.html
Lidové noviny : Japonsko vymírá, demografové bijí na poplach. (článek) http://www.lidovky.cz/japonsko-vymira-demografove-biji-na-poplach-fz3-/ln_zahranici.asp?c=A090820_092123_ln_zahranici_mtr
McCloud, S. : Jak rozumět komiksu. BB/art s.r.o (2008).
Nymburská, D., Vostrá, D., Sawatari, M. : Japonština – písmo. Leda (2007).
Takahashi, S. : Saishu Heiki Kanojo. (2001) - Internetová stránka s neoficiálním českým překladem Saikana a autorova doslovu je k nalezení zde: http://saikano.wojtee.org/stranky/manga.html)

Básnická skladba Panychida spatřuje světlo světa záhy po konci druhé světové války a vzhledem k tomu nás pravděpodobně její název (panychida, tedy (zvláště v pravoslavné liturgii) tryzna za mrtvé) nijak zvlášť nemusí překvapovat. Tematizuje skutečně hrůzný prožitek války a její oběti, ovšem ve chvíli, kdy ještě není dost dobře možné, aby šlo o záznam faktických informací o jejím průběhu. Ty se ještě v dostatečné šíři pravděpodobně neměly ani prostředky a čas dostat do všeobecného povědomí. Daleko spíše jde o subjektivní prožitek jediného člověka a fragmentů z jeho blízkého okolí. Právě tento zničující pocit jednotlivce, individuální interpretace, která téměř absolutně převládá nad sdělenou faktickou informací, ale otevírá básníkovi prostor k vytvoření vlastního fikčního světa druhé světové války, který v důsledku popisuje povahu své doby snad ještě lépe než mnohé zprostředkované informace, nashromážděné od dob války až ke dnešku. Tento fikční svět lze částečně popsat právě rozborem motivické výstavby díla, kterým se budu níže zabývat.

V prvním zpěvu rezonuje ve spojení s Prahou v mnoha verších slovo spáč, objevuje se spojení vyloupané oči, či zmínky o slepci. Praha jako by „zatím“ či „už“ spala. Má (nasilím?) zavřené oči, možná je slepá, možná sní nebo blouzní, je unavená a otupělá snad ještě dozvukem první světové války, snad nadcházející válkou příští, do které se noří jako se spáč noří do noční můry. Jediné dvě strofy, ve kterých se zmínka o spánku neobjevuje, jako by spíš než probuzením byly pohroužením se hlouběji do strašného snu, co přichází: poprvé jako utrpení dětí, kterým jsou uřezávány části těla a podruhé jako zmínka o jekotu jako hudbě Posledního soudu, o předznamenání smrti. Jediný, kdo skutečně bdí, jsou miličníci, kteří opřeni o zbraně hlídají ještě střelbou zrytou Prahu.

Druhý zpěv jako by počátečními verši I já zde bdím… A co zde úpí | a vzpomíná si na potupy, | má ve mně dobrou anténu… chtěl rovněž formálně odkázat na tyto bdělé miličníky. Z pohledu ‘germána’ – kolektivně chápané postavy, páchající veškeré bestiality – je skutečně pár pasáží druhého zpěvu psáno, ovšem s tónem tak absurdně ledabylé krutosti, že není možné, aby celek působil jako snaha o parafrázi skutečné výpovědi němce miličníka. Pokud postava germána má ve druhém zpěvu sama promlouvat, pak jako svá karikatura, ne jako osoba. Otázku ale vzbuzují zmínky o heroické, rodné Rusi, které jsou vysloveny touž postavou. Je to tedy skutečně germán miličník, který nás na počátku informuje o svém bdění? Není to čech, který se iluzorně probouzí v těle a roli němce, ovšem tímto konstatováním jen potvrzuje podlehnutí své noční můře? I historicky pravděpodobně druhá světová válka mohla působit jako „bdění noční můry“. Všechny tyto interpretace se, myslím, nemusejí nutně vzájemně vylučovat, zvláště pokud se pohybujeme na poli snu, surrealistického prožitku, předpokládajícího asociativní transformaci skutečnosti do syntézy z původně logicky neslučitelných prvků. Zmatení stavu spánku a bdělosti je zde ale zřejmé. Ve druhém zpěvu se navíc stále objevují zmínky o spánku, zavřených očích, slepotě a potažmo smrti, při níž jsou oči také slepé a vypadají jako spící.
Dokonce ani Bůh nevidí, protože i on spí. Motiv (pro svůj rozsah označitelný i jako ‘téma’) nepřítomného, spícího, bezmocného, možná mrtvého Boha, je ve druhém zpěvu Panychidy připomínán téměř neustále a i další Holanova díla jsou tématem Boha protkána, i když ne vždy v souvislosti s beznadějí a hrůzou, kterou lze vidět v Panychidě. – V této básni se Holan nezabývá otázkou samotné Boží existence nebo na ni přinejmenším nehledá odpověď; o vjemu smrti Boha v Nietzscheovském slova smyslu tu nemůže být řeč. Okamžiky, kdy se k Bohu obrací, jsou vesměs výkřiky zoufalství ve chvíli, kdy je (nebo přinejmenším bylo) přirozené se k Bohu obracet, nikoli se zabývat vyvracením jeho existence.
Opakujícím se motivem druhého zpěvu je i žár, planutí, pálení, další podoby horka, kanibalismus a bestiálnost všeobecně. Je to část, ve které jsou jmenovány všechny druhy mučení a utrpení, která byla na lidech páchána. Takovému obrazu je asociačně velmi blízké prostředí pekla (v klasickém křesťanském pojetí). Jistá ambivalence nastává v motivu horka ve strofě Proč necítil on na svém kroku | ty žáry oněch šesti roků | a onen obrovitý v nich | přebytek slunce proto velký, | že nesmělo, přes svoje délky, | vniknouti do cel žalářních? , kde odkazuje spíše k žáru, který zůstal a trvá v živých bytostech – přesněji dětech (protože málokterá bytost v Panchidě lze skutečně označit za člověka, jak níže přiblížím na třetím zpěvu), a který naopak volá po životě a demonstruje sílu čistého lidského srdce, která se ale v kontextu války stává bolestně bezmocnou.

Ve třetím zpěvu na počátku již zvolna svítá. Svět se probouzí z války, která je ale ve všem každodenním ještě stále tiše přítomna. Je konec května… Zvolna svítá… | Chvíle, jež hrne v místa skrytá | střelný prach snů a sekané | olovo noční reality, | ta chvíle opouští teď byty | a vzbouzí spáče zlekané. Již podruhé v básni zde nacházíme narážku na to, že noc, noční můru, kterou si lidé právě prožili, spíše probděli než snili. Vše, co v ní bylo, je i po ‘probouzení’ totiž vtíravě přítomné: S kuchyňských nožů krev je smyta, | loveckou pušku skříň zas vítá | a z pekáren, hleď stoupá dým… Nezbylo už nic, co by nebylo poznamenáno válkou, i pekárny vyvolávají asociace plynových komor, i lovecké pušky lovily lidi. – Ale byli to skutečně lidé?
Když píše Holan o germánech, o trestu pro němce, zazní verš Německo teď i nazpět zřeno | bylo a je snad přelidněno, | však ani jeden člověk v něm! . Je vyslovenou myšlenkou, která implicitně prochází všemi zpěvy Panychidy. Němec může být vrahem, může být krysou v kanále, může mít vlčí střeva, nebo být přízrakem v rubáši, umrlcem, vojákem, kýmsi bez domova, …ale ani jedenkrát není a nemůže být člověkem. Kolektivní vina Německa s sebou nese tolik bestiality, že i její oběti jsou zobrazovány nelidsky. Pokud se v Panychidě vyskytne člověk, například dítě, je příznačné, že je vzápětí zničen, zohaven, zabit. Pokud se zmíní semknutost rodiny, tak proto, aby bylo odhaleno či zapřičiněno její rozervání. Bratr sežere bratra, syn potupně věší prádlo gestapákům na provaz, na kterém viděl zemřít svého otce, matka zavinuje do plínek granát místo dítěte. Žádná jistota a hodnota není tak velká a silná, aby ji Němci nedokázali zničit nebo alespoň značně rozkolísat.

Mezi třetím a čtvrtým zpěvem pozorujeme z celé skladby nejzřetelnější proměnu výrazu básně, zakotvenou z velké části právě v proměněných motivech. V obraze denního cyklu, naznačeného sněním a probouzením se, se nyní nacházíme už ve vysokém, šťastném dni. Tento, poslední zpěv volá ne po mrtvých, ale po životě a oslavě života i těmi jeho nejprostšími prostředky. V ostrém kontrastu ke druhému zpěvu je proti obrazu pekla stavěna až utopistická vize skutečnosti; motivy žáru a horka jsou vystřídány slovy o přirozeném a plynulém pohybu vodního toku, symbolu života, jmenování českých a ruských řek, jako připomenutí slovanské pospolitosti a sounáležitosti, kterou Holan vypichuje mj. také na samém začátku básně, a to ve věnování. Jekot a řev, který provázel první dva zpěvy, najednou utichá a místo něj slyšíme zpěv a všeobecnou radost.
Na konci básně se otevírá píseň Rusi a tíseň Čech jako kolektivní náruč vstříc naději budoucnosti, a tímto gestem vzdává Holan na závěr oslavný dík Rusku – osvoboditeli.